Spojovací prvky jsou nástrojem, který nenápadně ovládá náš život. Někdy jednoduché a jindy složité, tito neopěvovaní hrdinové hýbou naším světem a dělají to již tisíce let. Pokud se na chvíli zamyslíte nad světem bez nich, možná začnete přemýšlet i o historii. Pokud ano, máte štěstí! Přečtěte si stručný výklad historie spojovacích prvků.
Začněme šroubem, spojovacím prvkem, který nám udržuje střechu nad hlavou a podlahu pod nohama. Předpokládá se, že šroubový závit vynalezl kolem roku 400 př. n. l. Archytas z Tarentu, řecký filozof, kterému se někdy říká „otec mechaniky“. Obecný princip šroubu byl brzy použit ve městech, jako jsou Pompeje, k získávání olivového oleje a hroznové šťávy. Dále jej rozvinul řecký matematik Archimedes ke změně vodní hladiny. Vodní šroub, poprvé zmíněný v Mechanice Herona Alexandrijského, byl vyroben ze dřeva a pomáhal zavlažovat hospodářství a zbavovat lodě spodní vody.
V roce 1568 vytvořil francouzský vynálezce Jacques Besson stroj na výrobu šroubů a vrutů. Vyrobil také šroubovací desku pro použití se soustruhy, kterou později zdokonalila a uvedla do širšího oběhu anglická firma Hindley z Yorku. V osmnáctém století se šrouby opět vyvinuly, když francouzský hodinář Antoine Thiout připojil k soustruhu šroubový pohon, který umožnil poloautomatický pohyb vozíků s nástroji.
Nikdo se zcela neshodne na původu matic a šroubů, i když se domníváme, že vznikly až po šroubovém závitu. Víme však, že se dostaly do popředí během průmyslové revoluce a k jejich nejvýznamnějším procesním inovacím došlo v posledních 150 letech. Například americký standardní závit vznikl na počátku 70. let 19. století, následoval standard Společnosti automobilových inženýrů (SAE) atd. Koncem 60. let 20. století se v oboru kovových konstrukcí začaly prosazovat samovrtné šrouby, inzerované jako samovrtné šrouby se „štípaným hrotem“ nebo „kované za studena“, které zkracují pracovní dobu a snižují náklady.
Přejděme do posledních dvaceti let a vývoj konstrukce spojovacích prvků se díky zavedení slitin na bázi niklu posunul ještě rychleji. Na rozdíl od oceli si slitiny na bázi niklu dokáží zachovat svůj tvar v prostředí s vysokými teplotami, jako je tomu například v motorech a turbodmychadlech. Inženýři se snaží pokračovat ve vývoji spojovacích prvků tím, že zkoumají, co je možné s lehkými kovovými šrouby vyrobenými z materiálů, jako je hořčík, titan a hliník.
Toto byla stručná historie spojovacích prvků. Jsou tu s námi už dlouho a teprve další čas ukáže, jak budeme společně pokračovat ve vývoji. Zůstaňte s námi!